Když už tak sedím u chytré krabičky jménem notebook, tak se trochu zamyslím nad tím, čím to, že mám tento školní rok ve svých konzultačních hodinách více volna. Jako první se nabízí možnost, že všichni jsou v té nejlepší duševní pohodě. Bylo by to super, ale i když jsem člověk s docela pozitivním náhledem, tak tomu ve 100% úplně nevěřím (omlouvám se). Další možností by mohlo být, že máte tolik práce, že nemůžete věnovat ani chvíli času prevenci svého duševního zdraví. Nebo máte ve svém okolí svého terapeuta, se kterým už máte navázaný vztah nebo rodiče, sourozence, kamarády, kteří jsou dostatečnou podporou a sami se z toho nehroutí (to je super a fajn). Nebo by to také mohlo být například tím, že máte ze mě strach, nevěříte mi, irituji vás nebo vypadám unaveně a tak mě nechcete rušit. Nevím, nikdo mi nic neřekl. Nebo to prostě není cool. Možná potřebujete úplně něco jiného. Proto s paní ředitelkou dáme dohromady anonymní dotazník, který by nám i vám měl napovědět, co byste od školního terapeuta potřebovali nebo co jen očekáváte. Proto, až jej dostanete, věnujte mu chvíli svoji pozornost a buďte upřímní. Zamyslete se v danou chvíli nad jeho otázkami a v jejich kontextu i nad sebou. K zamyšlení nad tímto tématem může pomoci i čerstvý průzkum viz zde: https://nevypustdusi.cz/2023/10/20/dusevni-zdravi-zajima-dve-tretiny-deti-vysledky-noveho-pruzkumu-spolecnosti-t-mobile-organizace-nevypust-dusi-a-agentury-g82-ukazuji-ze-mladi-lide-hledaji-pomoc-hlavne-ve-svem-okoli/?fbclid=IwAR1-RYOPaw-7BR-Pn1GA9i2SKfcqecpX6VkFSQyF6k-VMRluBC4oVm2YN_w
Ten zmiňuje, že až 3/4 dětí a dospívajících se stydí si říci o pomoc v oblasti duševního zdraví.
Ještě k výše uvedenému bych dodal, že nám někdy v návštěvě školního terapeuta mohou bránit určité domněnky či předsudky.
Například:
„Co když terapeut někomu prozradí něco osobního, co mu o sobě povím.“ Pravda je taková, že nemůže, je vázán mlčenlivostí.
„Už jsem u terapeuta byl/a jednou, dvakrát, ale stále to není lepší. Tak k čemu to je.“ Cesta k duševní rovnováze či jen její zlepšení může být dlouhodobá, stejně tak jako u tělesných nemocí.
„Co když mě někdo uvidí, že jdu k terapeutovi. To by se pak o mě mohlo začít říkat, že jsem asi blázen“. To co si o nás myslí druzí, je jen jejich subjektivní názor, který s námi nemusí mít vůbec nic společného. K zamyšlení je spíše otázka, proč je pro mě tak důležité, co si o mě myslí druzí. Nicméně, pokud by toto mělo být překážkou, je možné se v určitých případech domluvit na konzultaci na jiném místě.
„Terapeut muž mi nemůže rozumět, protože jsem žena“ To je častý předsudek, ale není to tak jednoduché. Možná ve chvíli, kdy dané ženě provedl muž nějaké závažné zranění na duši či těle a terapeut ho něčím připomíná tak silně, že se v jeho přítomnosti necítí v bezpečí. Ale z principu psychoterapeutické práce je jedno, zda muž či žena. Pracuje s pocity a prožitky klienta/ky. Cílem není, aby terapeut/ka všemu porozuměl. Cílem je, aby sobě porozuměl klient/ka.
„Co když mi pak bude hůře.“ Někdy se tak může stát, protože člověk si někdy zvědomí určitou vnitřní bolest, kterou v sobě potlačoval. Ale to může být začátek cesty k úzdravě.